Nový život pro mě i štěňátko

Jako dítě jsem měla pejska plemene malý knírač. Ten mě v podstatě provázel od dětství až do dospělosti. Když ale umřel, přemýšlela jsem co dál. V práci jsme měli krásného belgického ovčáka - malinois a já se do tohoto plemene naprosto zamilovala. Takže netrvalo dlouho, našla jsem si chovnou stanici, kde zrovna byla narozená štěňátka a jedno si vybrala. No vlastně si vybralo ono mě.

Když jsem si „maliňáčka“ přivezla domu, začal pro nás oba nový život. Pejsek si musel zvyknout na to, že už nemá maminku ani sourozence a já si musela zvyknout, že mám doma chlupatého neposedu. Toto zvykání bylo ale k mému velkému údivu velmi rychlé.

S novým domovem již vlastně začala výchova pejska. Jako první podstatná věc bylo naučit pejska chodit na psí záchod. Ale pejsek to rychle chápal a tak jsme brzo přestali mít v bytě loužičky nebo hromádky. Díky psímu záchodu jsem přišla na to, jak může být pes chytrý. Když se totiž občas stalo, že se na záchod netrefil, tak tu loužičku zahrabal kočkolitem a přetáhl novinami, které přes kočkolit měl položené. Malé zvířátko ukáže, že je chytřejší než člověk. Sama jsem zažila, když na záchodě v hospodě bylo něco, co má padat do mísy vedle na dlaždičkách. :o(

Další částí výchovy byla socializace pejska. Hodně důležitá část jak výcviku tak i vývoje psa. Přiznám se, že jsem tenkrát o nějaké socializaci neměla ani tušení. Kamarádka v tu dobu pracovala v pizzerii v centru okresního města, kde jsem bydlela a já jsem se štěňátkem chodila za ní. Samozřejmě že štěňátko bylo středem zájmu nejen mezi hosty, ale i personálu. A to nemluvím o tom, když jsme procházeli ulicemi historického centra. :o)

Ale abyste si nemysleli, že můj Zrzeček, jak mu doma občas říkáme, byl zlaté neviňátko, tak musím přiznat, že doma si dost často našel zábavu, která se mi zase tolik nelíbila. Takové rozkousané nové kožené kozačky, nebo rozkousaný proutěný stojan na noviny mi radost opravdu neudělali. Od bot se přesunul k mému fíkusu, kterému okousal všechny listy a jeho mistrovské dílo bylo, když mi z rozepnuté kabelky vytáhl pepřový sprej a podařilo se mu ho prokousnout. Když jsem vlezla do pokoje, začala jsem slzet a pak jsem viděla to štěně, které se tváří jako by tam nebylo a to že mu teče z očiček a čumáčku vlastně vůbec nic neznamená.

Po každém takovém jeho výstřelku byl Zrzeček samozřejmě potrestaný. Vždy jsem ho vytřepala za kůži a doufala, že už nic podobného neudělá. Ale realita byla samozřejmě jiná. Jeho občasné výstřelky se objevily i v jeho dospělosti, kdy se například pokusil „vybufetit“ odpadkový koš a potom běhal s víkem koše po zahradě  nebo si vybral z botníku jednu botu z každého páru a rozkousal mi podpatky. Díky tomu jsem musela vyhodit tři páry lodiček.

 

Autorka článku: Irena Čermáková