Deprivační syndrom

Tento pojem musím vysvětlit přesněji, aby bylo jasné, oč se tady jedná: deprivační syndrom vznikne, pokud sociálně založení tvorové (týká se to tedy také lidí) vyrůstají v poměrech, které jsou chudé na podněty. Na toto téma byly provedeny četné etologické pokusy, ale potvrdila to rovněž například pozorování psů uzavřených v kotcích, pokusných zvířat nebo případů patologického hromadění zvířat a u množitelů psů.

U psů, kteří první měsíce svého života strávili v jedné boudě, aniž by se dostali do kontaktu s vnějším světem, byl deprivační syndrom zčásti tak silně výrazný, že tato zvířata už nemohla být do nějaké rodiny integrována. Souvisí to s tím, že v prvních měsících života, v takzvané fázi socializace, která u většiny psů trvá zhruba od třetího do maximálně 16. týdne života (existují tu individuální rozdíly), se v mozku tvoří mnohá spojení, která jsou v pozdějším životě opravdu stabilní. To znamená: koho, nebo přesněji řečeno, co pes nyní pozná jako pozitivní nebo negativní věc, to si uloží do mozku zvláště hluboko. Pokud však pes v tomto tak důležitém období nic a nikoho nepozná, pak mu v mozku tato spojení chybí.

Na podněty chudé prostředí v prvních měsících života může u psa tedy vést k tomu, že mozek později už není schopen zpracovat nově přijímané podněty přiměřeným způsobem. To opět vede k permanentnímu přetěžování a trvalému stresu, pokud je pes najednou vystaven našemu běžnému okolnímu světu.

Psi, kteří se v důsledku nedostatečné socializace cítí nejistí, jak ukazuje pes na snímku v popředí řečí svého těla, mají často po celý svůj život potíže s přizpůsobováním a sklon reagovat nepřiměřeně.

Psi s výrazným deprivačním syndromem jsou většinou bázliví a nervózní, mají sklon k hyperaktivnímu chování, k narušené kontrole impulzů a frustraci, učí se velmi pomalu a mají také tendenci k rozvoji fóbií a stereotypů. Pokud je poškození přílišné, pak už někdy neexistuje ani možnost, že by je někdo jejich strachu zpětně zbavil. V takovém případě jde o vývojovou poruchu mozku, která má za následek trvale pozměněné chování

Mnozí lidé se domnívají, že bázliví psi pocházející z útulků byli dříve týráni a biti. Většinou to však příčinou nebývá, problém spočívá v mnoha případech v tom, že tito psi měli dosud málo kontaktů s cizími lidmi, mnozí dokonce vyrostli jako polodivocí toulaví psi, a proto cizímu člověku všeobecně nedůvěřují.

Někteří psi, kteří pocházejí ze zahraničních zvířecích útulků, ještě nikdy neviděli, jak dům vypadá uvnitř, a jsou tudíž životem v městském bytě absolutně vystresovaní. Seriózní organizace ochránců zvířat by proto měly do Německa dodávat jen psy, kteří jsou schopni se životu tady přizpůsobit. Ani zvířeti neuděláme žádné potěšení, když je zasadíme do prostředí, ve kterém trvale trpí úzkostmi.

Je však důležité vědět, že i u psa s deprivačním syndromem lze v jisté míře tréninkem docílit zlepšení. Takový pes by tedy neměl být v žádném případě hned od začátku oštemplován jako „neléčitelný“, neboť psychická újma nedosáhla takového stupně, že by zde nebyla možná náprava. Trvá to však obvykle celá léta, než se dostaví skutečný úspěch. Takový pes vyžaduje mnohem více času a od svého majitele daleko více trpělivosti a pochopení, než je tomu u psa, který vyrůstal v dobrých podmínkách. Proto je třeba neustále kolem dokola zdůrazňovat, jak významné jsou pro psa první týdny jeho života a že člověk nese zodpovědnost nejen jako chovatel, ale také jako kupec štěněte, a v žádném případě by ho neměl kupovat ve Zverimexu nebo u nějakého neseriózního chovatele.

Co se týče deprivačního syndromu, rozeznáváme mnoho stupňů. U psů, kteří v prvních měsících svého života neměli s lidmi vůbec žádný kontakt, se obvykle vyvine celoživotní strach z lidí. Pokud měli naproti tomu kontakt jen s jednou určitou osobou, pak ji přijmou za sociálního partnera, avšak často mají strach ze všech ostatních lidí. Podle toho, jak výrazná izolace ve štěněčím věku byla, bude mít pes později více nebo méně velké problémy a tím budou vyhlídky na pozdější přivyknutí všem jemu neznámým podnětům více nebo méně nadějné.

Rovněž i další s deprivačním syndromem související zvláštnosti chování, jako je porucha kontroly impulzů, která se například u Luci projevovala velmi často a bohužel se jí vytrvale držela, jsou u každého psa rozdílné. Projev symptomů je ovlivněn také genetickými dispozicemi a individuálními odlišnostmi. Někteří psi reagují prudčeji, někteří mírněji než Luci na podněty, se kterými se ve svém štěněčím věku nesetkali. Charakter a osobnost toho kterého psa hrají samozřejmě velkou roli.

Avšak i když jsou mezi námi psi, kteří jsou schopni díky své povaze, vzdor tomu, že jako štěňata žili v izolaci, reagovat na své okolí přátelsky, neznamená to pochopitelně, že by touto izolací netrpěli. Psi jsou vyloženě společenská zvířata, která stručně a jasně řečeno kontakt s lidmi a jinými psy prostě potřebují. Odchovat štěňata v kůlně nebo v kotci bez kontaktu s vnějším světem, to je týraní zvířat.

Zdroj: Inga Jung